Když na sebe zapomeneš.. Stává se to. Někomu méně. Někomu více. Někdo na sebe zapomíná celý život. Jsem zase nemocná. Už po několikáté, nebyl vlastně měsíc, kdy jsem nemocná nebyla. Čtrnáct dní v pohodě, pak to zase všechno udeří a já přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Jednou, když jsem si psala do deníku svoje pocity. Mimochodem super věc pro lidi, co jsou citlivější jako já a spousta věcí si dost berou. Deník je takové okno do duše a díky psaní se dostanu ke spoustě důležitým věcem, které si třeba vůbec často neuvědomuji. Například kvůli někomu obětuji čas, který by jsem třeba mohla trávit mnohem lépe, sama a třeba se v přítomnosti toho člověka ani necítím vůbec dobře, ale neumím říct ne. Člověk si to tak nějak neuvědomuje a bojí se, že zůstane sám, jenže není lepší být radši sám než s lidmi se kterými si vlastně nemám co říct a jejich životní hodnoty se míjejí s mými? Je to zvláštní všichni se dneska honíme za titulem, za prací, bojujeme o přízeň lidí, chceme určit