kamcapody

Radujete se?  Nebo si spíš na život stěžujete? Člověk si občas musí uvědomit, co nám vlastně dělá radost, aby jsme ty radosti dělali častěji .. 1. Cesty vlakem       - miluju cesty vlakem je to pro mě obrovský relax a nechci jezdit jen krátké cesty z práce do práce, ale i výlety a prostě vlakem pořádně cestovat. Vzít si sluchátka, oblíbenou knížku něco dobrého na cestu, čtyřnohého parťáka a můžu jet. Během cesty úplně vypnu a opravdu si užívám přítomnou chvíli.  2. Procházky  - jen já a můj čtyřnohý parťák ani nevíte jak já se těším na léto. Procházky jsou to nejlepší, co můžu dělat a to díky Charliemu. Není to žádný gaučový pes, kterého bych musela hodinu přemlouvat, aby někam šel. Charlie by chodil pořád a neví, kdy má dost :D Což mimochodem já vím přesně, kdy mám dost jenže vysvětlete mu, že procházka netrvá prostě věčně a panička už chce domů!  3. Květiny - miluju všechny květiny i když masožravku můžeme ze seznamu radši vymazat. Když vstanu a jdu si uděla

Když na sebe zapomeneš.. Stává se to. Někomu méně. Někomu více. Někdo na sebe zapomíná celý život.  Jsem zase nemocná. Už po několikáté, nebyl vlastně měsíc, kdy jsem nemocná nebyla. Čtrnáct dní v pohodě, pak to zase všechno udeří a já přemýšlím, kde jsem udělala chybu.  Jednou, když jsem si psala do deníku svoje pocity. Mimochodem super věc pro lidi, co jsou citlivější jako já a spousta věcí si dost berou. Deník je takové okno do duše a díky psaní se dostanu ke spoustě důležitým věcem, které si třeba vůbec často neuvědomuji. Například kvůli někomu obětuji čas, který by jsem třeba mohla trávit mnohem lépe, sama a třeba se v přítomnosti toho člověka ani necítím vůbec dobře, ale neumím říct ne. Člověk si to tak nějak neuvědomuje a bojí se, že zůstane sám, jenže není lepší být radši sám než s lidmi se kterými si vlastně nemám co říct a jejich životní hodnoty se míjejí s mými?  Je to zvláštní všichni se dneska honíme za titulem, za prací, bojujeme o přízeň lidí, chceme určit

Moje změny!  Máme tu nový rok a s tím přichází spoustu předsevzetí. Někteří na to nevěří a nedávají si je, někdo to vnímá jako dobrý začátek pro vytyčení si nových cílů a priorit. Ať je to tak či jinak je fajn nějak začít a je jedno jestli na Nový rok nebo v březnu či v listopadu. A tak jsem si pro vás připravila pár věcí, které bych chtěla změnit já. Třeba tím někoho nakopnu si podobný seznam napsat taky nebo taky ne, ale to je fuk :D  Tak jdeme na to !   1 . Začít si víc organizovat čas        Ani ve svých 21 letech si neumím zorganizovat čas tak, abych nebyla ve stresu či stíhala se třeba pořádně v klidu ráno nasnídat. Snídám cestou nebo nesnídám vůbec a pak umírám hlady. Věci dělám na poslední chvíli a pak se proklínám, proč jsem nezačala dřív.  2. Umět se víc bavit      Moje povaha na to moc není a uvolnit se ve společnosti neznámých lidí mi dělá dost značný problém. Jsem dost introvert a pro moje štěstí mi stačí můj pes a příroda. ALE. Z toho se život neskládá. T

Dítě je ten nejlepší učitel! Učit malé děti byl můj sen či cíl už od dětství. Když jsem přišla jako malá holka ze školy, hodila jsem tašku do rohu, vytáhla svoji tabuli a začala učit. Diktovala diktát, učila plyšáky počítat a četla pohádky. Bylo to skvělý a do teď na to ráda vzpomínám.   Teď jako dospělá, která si plní sen a opravdu učím malé děti, si to užívám a děkuji hlavně svoji mamce, která při mně stála a věřila, že se jednou učitelkou stanu. Chci se rozpovídat o tom, co je napsáno v nadpisu. Nikdy bych nevěřila, že děti budou toho tolik učit mě. Vrací mě do minulosti k té malé holce, která zpívala, tancovala, malovala a prostě si užívala život.  Nebála se, co si o ní myslí ostatní, nevadilo ji, že venku pršelo, těšila se na čokoládu, kterou dostane u babičky, milovala první napadlý sníh, čtení pohádek od mamky, bouřku, kterou sledovala z okna s babičkou, trhání třešní a jahod na zahradě, přetahování se psem, houpání na houpačce, fotbal s tátou a společné hraní s br

Život je zlej, život je nespravedlivý aneb hra na oběť !  ,,Život je zlej. Nebudu mít štěstí. Všichni jdou pro ti mně. Rodina může za můj život, jaký žiju. Nikdy nebudu šťastný. To oni za to můžou".    Tyto věty, když slyším, ptám se, proč? Chápu, život není vždycky jednoduchý,ale být obětí svého života je to nejhorší rozhodnutí. Přebírat zodpovědnost je pro život dost zásadní, když ho budujeme chce to nějaké úsilí, ale stojí to za to, když pak můžeme sklidit úspěch a žít šťastně. Být obětí je, ale jednodušší. Sama jsem si na oběť někdy hrála a vinila všechno, všechny ty kolem a k ničemu to nevedlo.   Své zdraví vkládat do rukou doktorů a oni zařídí, ať jsem zdravý člověk je prostě pitomost. Doktor vám napíše milión prášků a vy je spokojeně do sebe každý den sypete. Jenže žádná změna se nestane, možná je vám pár dní lépe, ale pak jste zase tam kde jste. Prášků přibyde a změna žádná. Doktor nesplnil vaše očekávání, cítíte se hrozně, nešťastně a váš život je hrozný. ,,Do

Den, kdy jsem se naučil žít  (Laurent Gounelle)   Knihy se staly za poslední období součástí mého každodenního života. Tak jako si někdo nedokáže představit den bez kávy, tak já si nemůžu představit den bez knihy. Nadpis tohoto článku je i název knihy, kterou jsem dnes dočetla.    Tato kniha mě dostala už při prvních stránkách, zatáhne vás do děje a vy už se nemůžete dočkat, jak to bude dál. Příběh pojednává o několika lidech, kteří mají určitý pohled na svět a určitá okolnost a propojenost všech postav jim do života přinese nový pohled a zamyšlení se nad svým dosavadním životem. Kniha je skvělá v tom, že pomocí všech postav sem se zamýšlela i nad svým životem, pochopila jsem spousta věcí, a tak jako oni přicházeli na to co dělají v životě špatně, nebo na věci co jim nepřináší štěstí postupně začnete o sobě přemýšlet taky.    V knize jsou myšlenky, které jsem si musela přečíst i několikrát, abych se zamyslela a pochopila, že autor má skutečně pravdu.  Kniha mi potvrdil